Když jsem se v pátek 11. března dočetl na internetu o neštěstí, které postihlo Japonsko, řekl jsem si v duchu, smůla, chudáci, další přírodní katastrofa, a dále pak něco o tom, že je klika, že se to stalo na druhé straně zeměkoule, a ne u nás.
Jenomže v průběhu dalších dní ke mně přicházely další a další informace o hloubce a rozsahu celé tragédie. Přiznávám se, že fotky lidí bez domova, plačících dětí a informace o radioaktivním spadu postupně začaly otupovat moji přirozenou cynickou bariéru, a já jsem těmto informacím začal čím dál tím víc podléhat.
Přepadl mě pocit, že bych měl obětem neštěstí nějak pomoci. Tohle byla moje první pozitivní myšlenka. Japonsko je daleko, neočekávám, asi jako většina z vás, že se tam někdy podívám. Představa, že si balím krosnu a kupuju letenku do Japonska, abych se jako dobrovolník zapojil do záchranných prací, mě ani nenapadla. Na webových stránkách organizace, které šéfuje Šimon Pánek, jsem se dozvěděl, že finanční sbírka na pomoc obětem v Japonsku se neplánuje (viz http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=114&idArt=1694), takže ani můj druhý nápad spočívající ve finanční pomoci (sám to nazývám „odpustkem“) nenašel žádné uplatnění.
A tak jsem si řekl, že napíšu nějaký článek na svůj blog, o neštěstí co se stalo, o lidských tragédiích a zmařených životech. Pak jsem si ale uvědomil, že by moje slova nemohla obsáhnout celou šíři tragédie, smutku a lidských životů. Životů, které byly zmařeny, a které v nejbližší době vyhasnou pod hromadami sutin zborcených domů, v zatopených sklepích a v době vzdálenější v důsledku neviditelného, ale o to více nebezpečného radioaktivního záření. Ta moje vrozená cynická slupka, kterou jsem obalen, a která mi „pomáhá přežít“ náš „hrozně těžký“ a přitom normální život, který žijeme, a který není ani zdaleka poznamenán tragédiemi podobnými té, která se minulý týden odehrála v Japonsku, by mi nedovolila, aby má slova vyzněla upřímně. Pokorně se k tomu před vámi všemi přiznávám.
Napadlo mě však něco jiného. V pátek 18. března to bude přesně týden, co ke katastrofě v Japonsku došlo. Těžko dokážeme Japonsku a obětem neštěstí v tuto chvíli nějak výrazněji pomoci. Zkusme však vyjádřit alespoň svou morální podporu tím, že tento pátek 18. března nebudeme psát o posledním kontroverzním rozhodnutí Ústavního soudu, o tom, jestli můžeme střílet po zlodějích, či nikoliv, o platech lékařů, o předražených pandurech, o vojenských padácích, co se neotvírají, o úplatných politicích, nebo o tom že „Na katastrofě v Japonsku se dá i nečekaně vydělat“ (viz http://www.novinky.cz/ekonomika/227902-na-katastrofe-v-japonsku-se-da-i-necekane-vydelat.html, podle mého názoru novinářský vrchol nevkusu). Všechna tato jistě „závažná témata“ při pohledu na fotografie podobné té, která je uvedena v úvodu tohoto článku, najednou ztrácejí na významu. Představme si, že na této fotografii nejsou nějací cizí lidé žijící v zemi vzdálené přes 9 tisíc kilometrů, ale že jsme to my, a že se jedná o naše neštěstí. Představme si, že jsou to naší blízcí, rodiče, děti, manželky, kamarádi, kteří v lepším případě ztratili během pár minut svůj domov, spí mezi ruinami domů, čekají na pomoc, nebo na zázrak, v horším případě se jim již žádné pomoci ani zázraku nedostane. Zkusme proto tento pátek 18. března nepsat na tomto blogu vůbec o ničem. Jako projev naší solidarity, víc toho asi udělat ani nemůžeme.
Tento pátek ode mě proto žádný článek na blogu nečekejte, ani žádný komentář či příspěvek v diskuzi. Svůj čas, který normálně trávím na blogu, jsem se tento pátek rozhodl využít smysluplněji a věnovat jej svým nejbližším a pořádně si to užít. Možná, že si taky zajdu do knihovny a půjčím si nějakou knížku o Japonsku, a v sobotu ráno se podívám na internet, jestli přeci jenom nenajdu nadaci, které bych mohl poslat nějaký ten svůj „odpustek“.